Představa o hezkých šatech na první den školy se rozpíjí spolu s kapkami deště divoce bušícího do oken.
První školní den.
Děvčátko v červených šatečkách, s mašlí ve vlasech, veselé skáče z kaluže do kaluže, mokré střevíčky ji netrápí.
Když jsem šla do školy poprvé, bylo krásně. Doprovázeli mě oba rodiče, a na sobě jsem měla červené šatičky s malými bílými puntíčky. Šatičky, které mi ušila maminka, včetně mašle do vlasů.
Velmi jsem se první den do školy těšila, zároveň jsem se bála, ale hlavně se těšila.
Dostali jsme domácí úkol, hned první den naší školná docházky. Dostali jsme omalovánky a měli jsme si je vybarvit, což jsem svědomitě udělala ještě ten den.
To je jediné co si z první třídy pamatuji je úsměv naší milé paní učitelky a nepatrné útržky co nedávají smysl... Zbytek se ukrývá v mlze.
Dneska už je to všechno pryč.
Ta naivita, ta radost v očích šestiletého děvčátka s copánky, myšlenka na sbírání kaštanů cestou domů. Sluneční paprsky a vůně podzimu, třpytivý sníh, rozkvetlí poslové jara.
Život umí někdy vrazit hodně silnou facku. Opakovaně. Ale o tom někdy jindy.
Letos usedám do školní lavice naposledy. Čeká mě poslední rok, než školství nadobro opustím. Konečně. Ač jsem vděčná za možnost studovat, už mi to začíná přerůstat přes hlavu.
Jak moc bych si přála mít zase šest a stát se opět nevinným a naivním děvčátkem s rozzářenýma očima, jež kráčí s rodiči po boku poprvé do školy...
Letos všechno kazí prudký déšť....
_______
Žádné komentáře:
Okomentovat